Po dva měsíce mě v době mého dospívání tato věta tak trochu děsila. Slyšela jsem ji každou sobotu hned několikrát a vždy ji doprovázely nepříjemné pocity rozlévající se po celém těle – stažený žaludek, napětí, nervozita. K tomu mi ještě hlavou probíhaly nepříjemné sebeodsuzující myšlenky.
Holek bylo vždycky více než kluků, i přestože kluci měli kurzovné o dost levnější. Ano, věřím, že mnozí z vás poznali, o čem je řeč – taneční.
Holky stojí podél jedné stěny sálu, kluci naproti. Pánové, zadejte se, prosím! Zazní hlas našeho tanečního mistra a kluci se rozejdou vyzvat k tanci své „vyvolené“. Jak jsem už zmínila, kluků je méně, a tak zákonitě několik dívek zůstává bez partnera, obvykle ty samé. Já často mezi nimi. Společně pak putujeme doprostřed tanečního sálu, kde utvoříme hlouček a čekáme na další mistrův povel, který po pár tancích následuje. Pánové, vystřídejte dámy! Pamatuju si, že pánům se moc nechtělo 🙂
Ach, ta společenská konverzace
Neměla jsem to ráda. Na jednu stranu mi bylo líto, že si pro mě dobrovolně nikdo moc nechodí – jsem asi nějaká divná, nesympatická, ošklivá. Na stranu druhou jsem si přála, aby nikdo nepřišel – nemusela bych pak s nikým konverzovat. Společenská konverzace mi všeobecně nešla. Byla jsem dost plachá, strašně jsem se styděla a navazování kontaktů mi trvalo dost dlouho.
A v tanečních se partneři pořád střídali, takže když už to vypadalo, že ze sebe něco konečně vymáčknu, přišlo další střídání. Připadala jsem si naprosto nemožná. Vždycky jsem si oddychla, když byla taneční lekce za námi. Měla jsem klid až do příští soboty, kdy všechno začalo nanovo.
S těmito pocity jsem odchodila celé základní taneční i pokračovačky. Hledání tanečního partnera právě pro pokračovací kurz, kam jsme se museli hlásit už jako pár, byla kapitola sama o sobě.
A tančím dál!
Tanec jako takový mě ale bavil a baví mě pořád. Od doby mých prvních tanečních jsem absolvovala ještě několik tanečních kurzů pro dospělé, už s mým přítelem, později manželem. Jaká úleva, když jsem nemusela konverzovat s „cizími kluky“ a mohla si užívat tanec samotný. Jen á, dva, tři, ča-ča, á, dva, tři, ča-ča …
Zdá se ale, že život nevynechá žádnou příležitost jak nám umožnit růst v podobě překonávání sebe sama, a tak po těch letech, po několika v poklidu plynoucích tanečních lekcích, přišla z úst naší mistrové věta: „A dnes si zatančíme mazurku, ať si vyzkoušíte, jaké to je tančit s jiným partnerem.“
A já se opět celá rozklepaná jala překonávat sebe samu.
Jiřinka Borecká