Introvertem navždy a někdy jinak

Žijete svůj život s pocitem, že nálepka INTROVERT vám občas brání využít některé příležitosti, zaujmout určité lidi nebo vystoupit z komfortní zóny a představit světu svou zónu génia? 

Jak to změnit? A jde to vůbec?

Jednou jsem se takhle narodila, tak budu plachý a nenápadný člověk až do smrti. Nebo ne?

Svá dětská léta jsem prožila coby podivín samotář, obvykle s knihou v ruce. Nejčastěji jste mě mohli zastihnout na trase knihovna – domů – číst, nebo les – knihovna – domů – číst. Spolužáci se mnou navazovali kontakt nejčastěji v případech, kdy potřebovali pohnout s domácím úkolem, zajistit si podporu na písemku a nebo se výjimečně neměli s kým bavit. Někdy nerozuměli tomu co říkám, protože jsem prý mluvila doslova jako kniha. Sama jsem skupinové aktivity obvykle nevyhledávala a počet mých blízkých kamarádů obsáhly prsty jedné ruky. 

Do města přijel nový kovboj

Situace se dramaticky změnila na sklonku sedmé třídy, kdy jedna spolužačka přinesla kytaru. Nástroj sám o sobě byl v žalostném stavu, struny připomínaly spíš jistící lana ve skalách a o ladění nemohla být řeč. Ale – byla to kytara. 

Půjčila mi ji, protože ji samotnou nelibozvučné drnkání a bolavé prsty brzy přestaly bavit. O houževnatosti jsem už něco věděla, vyrůstajíc jako jedináček starších rodičů, kterým nezbývalo mnoho sil na výchovu či zaopatření. Když jsem něco potřebovala nebo chtěla, většinou jsem se nakonec postarala sama. 

Stejné to bylo i s kytarou. Našla jsem si v knihovně starý ohmataný výtisk časopisu s ukázkou akordů, naposlouchala jsem rytmus první písně a zanedlouho už jsme mezi paneláky s pár spolužáky hulákali tehdy populárního Anděla. 

Najednou jsem byla v houfu lidí, které zajímalo, co dělám, kteří si mě sami našli a sem tam i ocenili mé snahy. Byla jsem středem pozornosti! Zpočátku trochu šok, protože veliký nezvyk. Nicméně jsem o sobě zjistila, že ochutnávka popularity a zájmu je vlastně příjemná záležitost. Pro plachého knihomola do té doby nevídaná věc.

Z knihomola lídrem party

Na střední škole pak bylo dílo dokonáno – v rámci výběru zájmových kroužků jednoznačně zvítězil kurz folkové kytary a školní sbor. Za pár měsíců jsem prošla zkouškou do školní kapely a můj život neviditelného intelektuála se najednou rozběhl směrem k veřejnému vystupování na různých folkových soutěžích a přehlídkách, k popularitě a zájmu druhého pohlaví. Nikdy nezapomenu na svoje první setkání se Samsonem, kterému jsem ve žďárském kulturáku půjčila kytaru (už vlastní a ladící), aby nám mohl zahrát v opuštěné hale během nekonečných vystoupení ostatních soutěžících. 

Láska k hudbě a hraní na kytaru mi vydržely až do dospělosti. Po náročném a bolavém rozchodu jsem se před pár lety najednou ocitla uprostřed bandy o generaci mladších kluků, kteří se nadšeně přidali se svým víkendovým hraním a ze mě byl najednou tahoun a lídr party. Naprosto nová zkušenost. A znovu mi v tom bylo fajn.

Podobné silné momenty jsem zažívala i při organizaci a vedení vzdělávacích a volnočasových kurzů. Když jsem na některé techniky nesehnala vhodného lektora, musela jsem před svoje klienty vyjít zpoza hradby monitoru a šanonů ven na světlo. Nuže, zjistila jsem velmi rychle, že mě nejen neukousnou, ale když jim předávám něco, co mě fakt baví, jde to jako po másle. Naslouchají mi se zájmem a já se u toho nezakoktávám a nerudnu (tedy většinou 😊).

Když to miluješ, není co řešit

Nejspíš se vám už někdy stalo něco podobného, i když byste přísahali, že jste originál introvert, ze všech plachých lidí na planetě ten úplně nejvíc nespolečenský. Stačí chvilka nepozornosti a něco, co vás vtáhne do děje tak, že zapomenete na čas i okolí, a už to frčí. 

Benjamin Hardy ve své knize Přepište svůj příběh tvrdí, že svou osobnost nemusíme mít vypálenou jako cejch, ale můžeme ji zcela přetvořit a změnit. Jak se z plachého introverta stane miláček publika? Stačí objevit to „něco“, co vás přinutí ponořit se do hloubky, prožít si to do morku kostí a být v tom opravdu štastní – a tedy ve většině případů i hodně dobří. Když něco opravdu milujete, na vašem podání či projevu je to sakra znát. 

Chci se tu s vámi podělit o myšlenku, že nemusíte být plaší a netýkaví až do smrti, pokud vám to brání žít život podle svých představ. Bejby skutečně nemusí sedět v koutě – někdy stačí najít v sobě zdroj toho uhrančivého flow, magický moment, kdy se stáváte někým jiným. Dopřát si to a dovolit sami sobě se k tomu vracet. Žít to. Jde to. Jsem toho živým důkazem.

Udělat první krok do prázdna (a pak znovu a znovu a ještě si to užít)

Podobné chvíle vám nezaručí, že např. při vystoupení na odborné konferenci budete suverénní a okouzlující řečník. Ale minimálně vás podrží vědomí, že když se vám podaří postavit se do svého flow,  je to už polovina úspěchu. Protože když se vám podaří „zapomenout“ na fakt, že stojíte na pódiu před neznámými lidmi, a rozpovídáte se s chutí a vášní o svém tématu, publikum to přijme. A přijme i vás. 

Moje osobní zkušenost – silné téma o emocích v korporátu, kterým jsem v tu dobu žila a měla jsem co říct, versus nefungující mikrofon, zmatky v časech prezentací a publikum rozjuchané z předešlé přednášky. Po prvních pár větách, kdy jsem se intenzivně snažila vysublimovat jinam, jsem naskočila na svoje téma a rychle strhla publikum k reakcím a otázkám. Přišli za mnou i po skončení mé prezentace a zajímalo je, jak to bylo dál a jak můžu pomoct i jim. A přestože jsem z pódia odcházela s ruměncem ve tváři a pocitem, že to byl asi pořádný trapas, reakce okolí mě přesvědčily o opaku. 

Věřte tomu, co děláte, najděte svoje proč, objevte, co vás naplňuje šťavnatou nakažlivou energií a rozsvítí vás i okolí jako zářivku. I jako plachý introvert můžete zářit v tom, čemu věříte a co máte předávat dál světu. 

Maja Bourková

Rozmotávač myšlenek a průvodce osobními i firemními příběhy