To snad není pravda. Já tam asi nevlezu nebo co. Musíš tam přeci vlézt, tohleto vážně není normální. Jsi fakt divná. Prostě tam jdi, rozhlédni se, jestli neuvidíš někoho, koho poznáváš a když ne, tak se prostě zeptáš, kde máte rezervovaný stůl a půjdeš tam. Já se ale nemůžu rozhlížet všude kolem, všichni mě určitě budou pozorovat. A co když nikoho nepoznám ani pak. To bude strašně trapný. Přeci se nemůžu někoho cizího zeptat, jestli není náhodou Linda. Ne, to se doopravdy ptát rozhodně nebudu.
Co ale budu dělat? To tady takhle budu stát a čekat? Čekat na co? Já tam musím vlézt. Třeba přijde Verča. Tu poznám a pak půjdu dovnitř spolu s ní. Jo, takhle to udělám, to bude nejlepší. No jo, co když ale Verča nepřijde. To už by tady asi byla. Vždyť už máme jenom deset minut do začátku. Nebo už je uvnitř. Nebo se zpozdila. Ještě počkám.
Jak to, že jsem nikoho známého nezahlídla. Už je čtvrt hodiny po začátku. Možná jsem si to spletla. Je to vůbec tady? A nepopletla jsem si datum? Ježíši, že já jsem si to spletla. Ne, nespletla, je to dobře.
Já tam vážně asi nevlezu. Jdi tam, přece to nevzdáš, když jsi dojela až sem, naplánovala sis to a počítala jsi s tím. Ne, to nedám. Já prostě nemůžu. Jsem divná, blbá, to snad ne. Je mi z toho zle. Jsem marná, nemožná … Jedu domu, tohle nezvládnu.
Jak těžká může být taková jednoduchá záležitost jako je vejít do hospody v centru Prahy, kde se koná sraz bývalých spolužaček ze školy. Tenkrát jsem tam nevlezla. A mnohokrát potom jsem v podobných situacích měla úplně stejné pocity, i když jsem tam nakonec nějak vlezla.
Dnes je to díky usilovné a odhodlané práci na sobě samé mnohem lepší.