Byla to hezká svatba. Usměvavá nevěsta v bílém, šťastný ženich v džínách, vousatý kněz, který prý nevěří v Boha (řeč měl krásnou, od srdce k srdcím), louka uprostřed chatové osady zalitá podzimním sluncem, muzikanti s houslemi, kytarou, slavnostní oheň … a bezmála sto hostů.
Jít tam či nejít?
Já tam nebyla. Chtěla jsem být, ale nějak to nešlo.
Byli jsme pozváni oba – můj muž a já. Plánovali jsme společnou účast, ale postupem času, jak k nám přicházely upřesňující informace k této radostné události, mne stále více opouštěla odvaha a přibývala úzkost.
A kolik že tam asi bude hostů? Aha, okolo stovky. Asi 95 z nich pravděpodobně nebudu znát. A zázemí? Náš stan, jeden mobilní záchod nebo les, párty stan, lavice, stoly. Bude se vařit i vegetariánský guláš, to by se ti mohlo líbit. Hmmm. Nevím, uvidím. Vlastně vím, to se mi líbit nebude.
Nechci to rovnou vzdát. Zkusím najít nějaké řešení, kompromis.
Můj muž počítal i s variantou, že stan brát nebudeme a večer se vrátíme domů. Jenže … Já vím, že by tam rád byl. Ženich s nevěstou by také byli rádi, kdybychom tam byli. Vždycky se to „nečekaně“ protáhne. Chápu to, všichni se přece baví, tak proč to ukončovat. Nemám ráda přemlouvání. Velmi často jsem já sama proti ostatním. Varianta, že poblahopřejeme, chvilku pokoukáme, poklábosíme a pak se vrátíme domů (do klidu a ticha), je nepravděpodobná. A co teď s tím?
Mohla bych odjet sama dřív. To neklapne, o víkendu odtud jede celkem nula spojů. Že bych jela autem? Nepřipadá v úvahu. Jsem řidič začátečník a sama si takovou dálku netroufnu. A co kdyby jel manžel sám, užil si to a já bych zůstala doma? Nevěstě a ženichovi vše vysvětlím, až se uvidíme osobně.
Jak jen to ale říct, abych příliš nerozvířila emoce.
Úleva, vyslovila jsem, co opravdu chci
Hodně jsem nad tím přemýšlela, malinko naznačovala, opatrně kolem toho našlapovala a pak se jednou kamarád před manželem zeptal, jak pojedeme. Nějak to ze mě vypadlo – já nepojedu. Bylo to tak úlevné. Nevím, jestli si to umíte představit, a jestli to dokážete pochopit.
Svatbu jsme si, myslím, nakonec užili všichni. Manžel do pozdní noci až brzkého rána seděl u ohně, poslouchal muzikanty, zpíval, povídal s ženichem a kamarády. Poslal mi několik fotek z obřadu, posezení u ohně, nahrál krátké video a druhý den mi vyprávěl, jak vše probíhalo. Já jsem poslala nevěstě a ženichovi vzkaz – moc se jim prý líbil. A v tichu domova jsem si celý den užívala klid a samotu. Žádné přemlouvání, nechápavé pohledy, výčitky svědomí, blbé pocity, naštvanost.
Děkuji za to.