Zkusím vám popsat svou zkušenost, jak se z poměrně introvertní osoby může stát lehce extrovertní introvertka, která řídí porady týmů, řeší nepříjemnosti s kolegy a není z toho všeho vysátá do morku kostí.
Moje profesní cesta začala po mateřské dovolené nástupem do nového zaměstnání ve státní správě. Protože jsem profesně zaměřená na stavební právo, začala jsem poznávat záludnosti stavebního úřadu a s tím spojené „výzvy“ v podobě občasných útoků našich nespokojených občanů, kterým nebylo možné vyhovět, řešili sousedské spory nebo si přišli jen vybít emoce. Zpočátku pro mě úřední dny představovaly neskutečný stres a obavy, kolik lidí přijde a já s nimi budu muset komunikovat. Naštěstí jsem měla báječného mentora v podobě kolegy v důchodovém věku, který službou občanům (jak s oblibou říkával) strávil celý život. Ten mě postupně učil, jak odhadnout problémové situace, jak je řešit a hlavně jak si nenosit v sobě tu nálož z práce. Zjistila jsem, že když si na určité chování lidí připravím vhodnou „formulku“, komunikace se ubírá žádaným směrem a já jsem víc v pohodě, vedu si to podle toho, jak potřebuji.
Jak jsem začala řídit druhé
Když jsem se rozhodla postoupit profesně trochu dál, začala jsem pracovat v developmentu inženýrských staveb jako specialista přípravy. Zúročení zkušeností ze stavebního úřadu, říkala jsem si… no jistě, ale je rozdíl být „úředník“, který to má povolit a „žadatel“, který to povolení potřebuje. To se člověk musí vydat s kůží na trh, zvednout telefon a začít shánět potřebné doklady, mít argumenty, odvahu, obratnost v řeči, být asertivní a to je pro introvertní povahu něco. Kolikrát jsem si nejdříve v hlavě nebo v poznámkách formulovala i celé věty, které někomu řeknu, vymýšlela jsem jaké odpovědi k tomu mohu dostat a jak na ně reagovat… a ono to šlo. Nakonec to šlo dobře, měla jsem pracovní úspěchy dokonce takové, že mého šéfa jednoho dne napadlo, že by bylo fajn si trochu odlevit od řízení velkého oddělení a část nechat řídit mě. A já si řekla že to zkusím, vždyť vlastně budu s kolegy, které znám a všichni umí svou práci, tak jaký by v tom mohl být problém… samozřejmě se musí řešit i nepříjemnosti z pozice vedoucího, vysvětlit proč něco ano a něco ne, zadávat úkoly a vyžadovat jejich plnění. Nasadila jsem osvědčenou metodu – připravím si věty, argumenty, protiargumenty proti potenciálnímu nesouhlasu a hurá na ně. Přiznávám, že mi docela dlouho trvalo nebrat si věci osobně, najít způsob jak to filtrovat, nenosit si domů pracovní starosti a myslím, že úspěšná jsem byla tak na 50%.
Co dalšího mě posouvalo?
Další kariérní posun mě dostal do velké korporace, do oddělení v rozkladu, které jsem začala prakticky znovu budovat. Pracovní pohovory, řešení neplnění pracovních povinností, důraz na kvalitu práce a do toho rozběhnuté velké projekty, kde bylo potřeba dobře komunikovat v týmu a s dodavateli. A stala se zajímavá věc – moje „cvičení“ a příprava argumentů, vět, stanovisek k nějakému problému léta připravovaná a někde v hlavě uložená začala vyskakovat. Měla jsem už základ, na který jsem začala navazovat další věty, argumenty, pokyny a další potřebné dovednosti pro leadership.
Prošla jsem samozřejmě mnoha školeními zaměřených na vedení lidí, řízení projektů, poskytování a přijímání zpětné vazby, vždy mě to někam trochu posunulo. Ale myslím, že hlavním nástrojem introverta na pozici šéfa je nácvik projevu. Jsem už docela „ostřílená“ v komunikaci za léta vedení porad a týmů, řízení projektů, řešení problémů, ale když mě čeká náročnější jednání nebo očekávám konflikty, vždy se vracím k přípravě vět, které si buď píšu do poznámek nebo říkám nahlas při řízení auta. Tím se vše hezky usadí a zafixuje a když přijde potřeba, vystřelí to ven jako „dobrý den“. A pozdrav nikoho nestresuje, ani největšího introverta …řekla bych :-).
A povzbuzení na závěr
Závěrem si dovolím malé povzbuzení pro introverty v rozvoji – nebojte se, že byste působili směšně, většina lidí si opravdu nemyslí nic z toho, co vám běží v hlavě jako pochybnost (jsem dost dobrý, chytrý, přesvědčivý…). Z vlastní zkušenosti také mohu doporučit naučit se pár vět potřebných pro práci, komunikaci, návštěvu lékaře, řešení reklamací, nepříjemností či vystupování mezi lidmi nazpaměť, říct si je nahlas, pozorovat, jak zní a když budete potřebovat, tak je ve správnou chvíli vytáhnout ze šuplíku. Časem se vše dostane do fáze určitého autopilota a opadne stres z toho, že musím zase mluvit a jejda, co na to mám říct (a musím…?).
Lehce extrovertní introvertka,
Irena Zemanová