Přeskočit na obsah
Domů » Jak jsem se z nespokojeného introverta, stala spokojenou

Jak jsem se z nespokojeného introverta, stala spokojenou

Blog Síla introvertů

V dětství jsem si připadala přecitlivělá, a nedostatečná. Byla jsem naštěstí tak empatická, že pár kamarádek jsem vždycky měla. Uměla jsem totiž nacítit, co ten druhý potřebuje. Jaká mám být, aby mě měly rády… V kamarádství se mi celkem dařilo, ale zavděčit se rodičům jsem už tolik nedokázala. 

Obzvláště na střední škole už jsem cítila, že nesplňuju nároky společnosti a rodičů. (Teď už vím, že to byl jen můj subjektivní pohled. Společnost ani rodiče mi nikdy neřekli, co vlastně ode mne očekávají).

Přijetí v partě

Pocit přijetí jsem dostávala mezi kamarády pankáči. Chodilo se na pivo a kouřit jsem taky začala. Bez toho bych nezapadla, že jo… Myslím, že jsem prožívala vnitřní rozpor mezi tím, co mne bavilo – výtvarná činnost – a to, že to nemá uplatnění. Měla jsem pocit, že bych měla jít do normální práce. Jít někam na pohovor a žádat o práci pro mne byla noční můra. Měla jsem spoustu nápadů ve své tvorbě, ale žádné nápady, jak je ziskově využít. Tak jsem pracovala po barech. Abych s těmi lidmi vůbec vydržela, pila jsem s nimi. Abych snesla zakouřené prostory, kouřila jsem taky. 

Příchodem dcery se to změnilo

Zásadní zlom nastal po porodu mojí první dcery. Bylo to pro mne docela náročný období. Život se mi obrátil vzhůru nohama. Neměla jsem minutu klidu, který jsem tak moc potřebovala. Čas na malování ani náhodou..  Psychicky jsem už byla tak rozložená, že mi nezbývalo, než vytáhnout kostlivce ze skříně a podívat se na všechny svoje traumata. Protože jak se píše v chytrých knížkách seberozvoje – problémy s miminkem začínají u matky. Byla to pravda. 

Nastal čas dát se do pořádku. Problémy už se nedaly zapíjet pátečním panákem, nebo pomyšlením na sebevraždu. Věděla jsem, že jsem tu teď pro někoho důležitá, už se nemůžu dál ničit. Přečetla jsem ještě pár dalších knih o seberozvoji. To hlavní, co jsem se naučila aplikovat je, že můžu naslouchat svojí vnitřní moudrosti. Začala jsem se nad věcmi zamýšlet z jiného úhlu. Dělám věci, abych byla přijata okolím, nebo proto, že mi to dělá radost? Dává mi smysl to, co dělám? Slyšela jsem tolik rad ohledně dětí. Tolik návodů… Tolik nesmyslů… Protichůdných rad. Tak jsem došla k tomu, že musím sama zjistit, co mi dává smyl a co funguje. 
V tomto rytmu pokračuji a aplikuju to na vše, co dělám. Narodily se nám ještě další dvě dcery a bydleli jsme u tchyně v odděleném bytě. Bydlení to bylo skvělé, ale oba s manželem jsme tušili, že to tady nebude napořád. Oba jsme introverti, Praha byla dost divoká na naše povahy. Někdo z nás vyslovil přání nahlas. Že by bylo pěkný žít někde v klidu v přírodě. V tý době jsme si mysleli, že je to sci-fi. Nějak se to dostalo k tchyni, rok se to rozleželo a všechno se stalo.. 

Život na vesnici nám dělá dobře

Bydlíme teď s rodinou na konci malé vesničky. Příroda je všude kolem a já tu mám dost prostoru pro svoje kreativní nápady. Děti se můžou volně pohybovat, člověk je nemusí vodit na hřiště a bavit se nesnesitelnýma matkama o počasí. 
Spokojenost mi přináší vědomí, že jsem strůjce svého života. Že mám svobodnou volbu, jak budu žít. A pokud jsem si zvolila tenhle život, nemá cenu si stěžovat. I když zažívám překážky jako hrom, líp se mi překonávají, když vím, že to byla moje volba.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *