Introvert terapeutem: když je podpora druhých stejně přirozená jako dýchání

Výhoda introvertů v pomáhajících profesích

Introverti mají silné předpoklady k tomu, aby se stali terapeuty nebo pracovníky v pomáhajících profesích. Díky schopnosti naslouchat, projevovat empatii a rozumět svému vnitřnímu světu jsou schopni s velkou přesností vnímat potřeby osoby, s níž komunikují, a poskytnout jí přesně tu podporu, kterou v daném okamžiku potřebuje.

Proto jsem se nejčastěji orientovala směrem k profesím, které mají za cíl zlepšovat kvalitu života lidí. Absolvovala jsem obory, které se soustředí na poskytování podpory a péče a zabývají se různými formami asistence – ať už emocionální, psychologické, sociální, zdravotní, ale i pedagogické. Tyto dovednosti a znalosti jsem následně uplatňovala v průběhu své profesní kariéry – coby ergoterapeutka a instruktorka pracovní rehabilitace, pečující osoba v dětské skupině, učitelka v mateřské škole, ale také na oddělení interní uživatelské podpory v korporátu.

Životní síla v podporování ostatních

Poskytování podpory druhým je pro mě tak přirozené jako dýchání. Obě tyto aktivity mi pomáhají jednoduše být. Jsou mojí výživou. Důležité je pro mě sledovat, jak pomáhám, stejně jako si uvědomuji svůj dech (nejen při dechových či relaxačních technikách, ale i v průběhu dne). Kladu důraz na pozorování všech mých činností, i těch, které jsou přirozené. Chci vnímat, jestli je mé jednání co nejefektivnější. Vím totiž, že existuje mnoho způsobů podpory a někdy se z touhy pomoci může stát touha po moci – nad někým. A to rozhodně není můj cíl.

Reflexe v přístupu k péči

Pracuji na sebereflexi a péči o sebe, zároveň se zaměřuji na zhodnocování svého zapojení a podpory mé klientely. Níže přináším několik aspektů, které považuji za důležité pro vyvažování mé vlastní síly a poskytování pomocné ruky druhým.

Zvažovat, jestli je pomoc poskytována v silných nebo slabých stránkách:

Je nezbytné neposkytovat pomoc tam, kde si klienti dokážou pomoci sami. V opačném případě bych jim brala jejich vlastní sílu a zbytečně plýtvala svou energií.

Nabízet pomoc, kde je vítána, a respektovat, když není žádána:

Podporuji tam, kde jsem požádána a neangažuji se někde, kde o to dotyčný nestojí. Šetří to energii na straně mé i klienta. Jak pravil Hippokrates: „Než začnete někoho léčit, zeptejte se ho, zda se vzdá věcí, kvůli kterým je nemocný.“ Jde o to, jestli si klient změnu sám dovolí, zda si připustí, že by situace mohla být jiná a že by jeho přístup mohl být jiný než doposud.

Minimalizovat udílení rad:

Snažím se příliš neradit a spíše vést člověka k vlastním odpovědím, neboť věřím v jeho vnitřní moudrost. Obzvlášť kontraproduktivní je udílet nevyžádané rady.

Pečovat o své vnitřní já:

Nejprve se potřebuji správně postarat o své vlastní potřeby a vyživit sebe. Až poté mohu s láskou a péčí podpořit ostatní. To zahrnuje poznání sebe samé, svých vlastních možností, respektování hranic a uznání vlastních limitů.

Pracovat autenticky:

Vést svým vlastním osobitým způsobem je to nejkrásnější, co prožívám v práci s klienty. Provázet druhé zcela jedinečně, v souladu s mojí přirozeností, schopnostmi, vlohy a talenty. Nezáleží pak ani tolik na nástrojích, které k tomu využívám. Ty přizpůsobuji spíš tématu a povaze či preferenci klienta.

Přinášení světla v každodenní praxi

Jsem šťastná, že jsem jako introvert obdařena jedinečným přirozeným talentem – schopností naslouchat, vcítit se a vcítěním odpovídat na potřeby druhých. Využívat této přednosti (i dalších introvertních pozitiv) mi přináší radostný a naplňující způsob života. Přináším světlo do života mých klientů i mého vlastního.

Nejen jako terapeutka, koučka a duchovní léčitelka, ale hlavně jako lidská bytost, která si volí cestu hlubšího porozumění sobě, druhým a životu. S touto znalostí a přesvědčením v srdci se těším na další etapy mé cesty v pomáhajícím povolání, kde mohu být průvodcem a společníkem těch, kteří hledají svou cestu a světlo ve vlastním nitru.