Domov jako útočiště

Domov vnímám jako bezpečný prostor, kde můžu být plně sama sebou, bez jakýchkoli masek. Je to místo, kde jsem ráda sama a kde nejsem nikým a ničím rušena. Z tohoto důvodu také nerada přijímám časté návštěvy. 

Nejde o to, že bych se vyhýbala sociálním kontaktům. Mám ráda lidi. Často se ale cítím po určité době přehlcena a potřebuji být o samotě. Pokud jsem někde na návštěvě, mohu se jednoduše zvednout a odejít. Ale co uděláte s návštěvou, která sedí u vás doma v obýváku a očividně se velmi dobře baví? Pokud nemá vyvinutou citlivost, žádné jemné signály nepochopí a já se teprve učím s láskou a bez výčitek říct, co zrovna potřebuji. 

Návštěvy jen občas

Takže z tohoto důvodu je domov místo, kam si pouštím málokoho. Vzpomínám si na dobu, kdy jsem čekala syna. Skoro 13 let zpět. Měla jsem tehdy dopředu panickou hrůzu z toho, že k nám bude jezdit tchýně každý den na návštěvy, což se také stalo. V té době jsem absolutně nebyla ve své síle. Měla jsem výčitky, že pociťuji to, co pociťuji – odpor, vztek, bezmoc. Neměla jsem tuto svou introvertní stránku přijatou, považovala jsem ji za něco špatného, že já jsem nějakým způsobem špatná a pokažená, když nedokážu ocenit „pomoc“. Proto jsem se ani nemohla nijak vymezit. Ty hranice jsem si nastavovala během let velmi pozvolna a postupně. Asi si umí každý představit, co všechno to ve mně zanechalo. Kromě pocitu velkého vzteku jsem v sobě objevila také pocity neschopnosti. Vlastně jsem později za přiznaným vztekem na tchýni, která dennodenně překračovala mé hranice, uviděla vztek na sebe sama. Za to, že jsem nebyla schopná se za sebe postavit.

Jsem, jaká jsem

Jsem ráda, že jsem si uvědomila, že není nic špatného na tom, že nejsem pohostinná. Nijak to nesnižuje mou hodnotu. Jsem, ráda, že jsem dokázala opustit přesvědčení o tom, že musím naplňovat představy ostatních, abych byla hodna jejich lásky. Jsem ráda, že jsem dokázala přijmout tuto svou stránku. Jsem, jaká jsem. Stejně tak jako věci nejsou dobré a špatné. Jsou takové, jaké jsou.