Myšlenkové dráhy introvertů jsou delší než extrovertů, což introvertům způsobuje stres, když mají rychle reagovat. A zvláště, když se jedná o předem nepřipravenou prezentaci před kolegy.
Modelky mají dlouhé nohy, moje dcera má dlouhé vlasy a já mám dlouhé myšlenkové pochody.
Jsem introvert a introverti to prý tak mají. Nemůžou za to. Naše myšlenky ujdou v mozku delší dráhu než myšlenky extrovertů, a proto nám trvá delší dobu, než se rozhodneme nebo vyjádříme. Toto je pro mě zajímavá informace, kterou jsem ještě před několika měsíci vůbec nevěděla. Myslela jsem si, že jsem nějaká divná, porouchaná nebo hloupá.
V souvislosti s tímto se mi vybavuje jedna situace – víkendové pracovní školení. Sedím s kolegy (učiteli) kolem velkého stolu, v jednom čele sedí paní ředitelka a v druhém čele sedí sebevědomá paní školitelka. Během jejího výkladu zjišťuji, že její názor je ten jediný správný. Už teď se necítím dobře. Paní školitelka nám zadává úkol. Vyjmenovává témata, na která si máme během následujících asi pěti minut připravit tříminutovou řeč.
Zpátky před tabulí
Každý si máme vybrat jedno téma – v tuto chvíli, během vyjmenovávání. Opakovat se nebudou, musíme se o ně přihlásit hned teď. Začínám pociťovat stres. Jaké téma si mám vybrat? Politická situace? Ne, politiku nesleduju, nevím, co bych řekla. Další téma, to taky ne. Ale jaká asi budou následující témata? Co když na mě zbyde něco úplně nepoužitelného? Rychle se tedy hlásím, když je vyvoláno téma rozvod a doufám, že snad něco vymyslím.
Paní školitelka dále vysvětluje zadání úkolu. Ti, co zrovna nemluví, budou bedlivě poslouchat a po skončení projevu řečníka oznámkují jako ve škole. Hodnotit se bude obsah a způsob přednesu.
A už jde první řečník na pódium. V hlavě mi běží tisíc myšlenek, ale žádnou nemůžu uchopit. Snažím se soustředit na to, co kolega říká a zároveň vymyslet, co budu říkat já. Nejde mi to. Ani vnímat, ani přemýšlet. Nic mě nenapadá, jen to, že to bude pěkná ostuda. Teď se ukáže, jak jsem hloupá.
Dneska za čtyři
Cože? Už mám známkovat? Jen tuším, co kolega vlastně říkal. Vůbec se mi nechce kohokoliv hodnotit. Je mi to dost nepříjemné. Nakonec napíšu nějaké číslo.
A už jsem na řadě. Zvedám se ze židle a jdu. Srdce mi buší jako o závod, v hlavě mi hučí, potřebovala bych se aspoň trochu soustředit, ale nejde to. Tři dlouhé minuty. Můj výkon byl ohodnocen známkou čtyři, tři a někoho jsem asi pobavila nebo nevím, ale byla tam i jedna jednička.
Cítila jsem se naprosto nemožná a „znásilněná“.
Vše je v pořádku
Kéž bych tenkrát věděla to, co vím dnes. Mé dlouhé myšlenkové pochody jsou úplně v pořádku. Já jsem v pořádku. Klidně můžu říct: „Nezlobte se, ale já jsem introvert a potřebuju víc času na to, abych si mohla věci promyslet. Prostě to tak mám.“ Chce to trochu odvahy, ale je to velmi osvobozující. Začala jsem to používat a cítím se díky tomu v mnohých situacích jistější a sebevědomější. Třeba to pomůže i vám.