Věřím, že pro spoustu introvertů nejsou pracovní pohovory rozhodně nic příjemného. Domnívám se, že z nich mají strach i lidé, kteří jsou normálně otevření a upovídaní. Jelikož při pohovoru nám jde o získání práce, která je pro mnoho lidí důležitá. Dokud člověk nemá nějaké větší závazky (úvěry, hypotéky, děti) a může si práci vybírat podle sebe bez ohledu na další okolnosti, tak je to relativně snadné. Pokud už nějaké závazky má, tak je to podle mě komplikovanější, jelikož už nekouká jenom na sebe, ale i na lidi, kteří jsou na něm a jeho příjmech závislí. A už si třeba nemůže dovolit ohledně práce tolik riskovat jako dřív.
Brigády při studiu a zatím pohoda
Když jsem si přivydělávala během střední a vysoké školy různými brigádami, pohovory mi až takové starosti nedělaly, v podstatě mi o nic nešlo. Chtěla jsem si vyzkoušet různé práce, abych zjistila, co mě bude bavit a naplňovat a co například ne. A to, že jsem si vydělala nějaké peníze, které jsem mohla utratit za něco, co mám ráda nebo jsem si je šetřila, byl pro mě příjemný bonus.
Tento pocit mě začal pomalu opouštět, když už jsem začala více myslet na budoucnost a chtěla jsem si vybrat obor či činnost, která mě bude bavit a zároveň si díky ní vydělám i dobré peníze. Už to nebylo tak snadné a začala jsem více přemýšlet, jakému oboru se mám věnovat a jaké dovednosti rozvíjet, abych se mohla v budoucnosti, co nejlépe uplatnit a svou kariéru rozvíjet a budovat.
Jelikož mě studium na obchodní akademii bavilo a bylo pro mě přiměřeně náročné, rozhodla jsem se pokračovat v tomto zaměření i na vysoké škole. Dále jsem se věnovala studiu Podnikové ekonomiky a managementu. Během studia jsme již měli povinné praxe a v rámci různých projektů, bakalářské a diplomové práce jsem si vyzkoušela spolupráci s rozlišnými subjekty, ať už je jednalo o logistické firmy, e-shop s doplňky či úřady. Každá zkušenost mi rozhodně něco dala, ať už pozitivního či negativního, stejně tak každá brigáda. Během vysoké školy jsem měla jasnou představu, co budu dělat a měla jsem vysněnou svou budoucnost a kariéru. Rozhodně jsem ale nebyla tak naivní, abych si myslela, že vše dostanu snadno bez nějakého mého přičinění. Proto jsem se poctivě věnovala studiu a hlavně projektům, které by pro mě mohly být do budoucnosti přínosné.
Kam dál?
Po vysoké škole však pro mě nastal zlom a já se najednou cítila nějak ztraceně, jak ve vztazích, tak i v tom, kde mám bydlet, či na jaký obor bych se měla zaměřit. Jako by se všechny mé představy a plány najednou rozplynuly a já se cítila ztraceně. Takový pocit jsem dosud nezažila. Vždy mě dopředu hnala představa a cíle, které chci naplnit a díky tomu se mi i snadno překonávaly překážky, které se mi postavily do cesty. Po absolvování navazujícího studia a celkově vysoké školy přišel zlom a já moc nevěděla, co se sebou. Lidé se mě ptali na moje představy, kariéru, partnera, budoucnost a já nebyla schopná odpovědět. Nechala jsem si poslední prázdniny, jelikož jsem doufala, že během 2-3 měsíců zjistím, kam bych chtěla v životě směřovat dál, ale nevěděla jsem si pořád rady.
Pak jsem však došla k závěru, že to prostě musím zkusit a nesmím jen sedět a čekat, že se něco změní. Dala jsem se tedy aktivně pár dní po dokončení studia do hledání práce s tím, že nejdřív zkusím práci ve velkém krajském městě a nejlépe v korporátu, kde naberu zkušenosti a třeba po 2-3 letech odejdu. Slyšela jsem totiž od několika známých, že práce v korporátu se nedá dělat dlouhodobě a plno lidí se z ní cítí kvůli velkým výkonům a neskutečnému tlaku vyhořele.
Byla jsem ráda, že je o mě zájem. Nikdy jsem nebyla příliš sebevědomá a měla jsem spíš tendenci se podceňovat. Nabídky na pohovory se na mě valily ze všech stran. Některé firmy mě rovnou pomocí emailu odmítly s tím, že našly lepší kandidáty. Někteří personalisté se mnou absolvovali vstupní pohovor rovnou po telefonu a když byli spokojení, tak jsme si domluvili i osobní schůzku. Někteří mně také poděkovali a řekli, že se domnívají, že pro tuto pozici nejsem vhodná či pro ni nemám schopnosti a dali přednost také jiným kandidátům. Jelikož mi teď už o něco šlo, dostávala jsem samu sebe pod tlak, abych byla při pohovorech co nejlepší. Zjišťovala jsem si vždy informace o dané firmě, ať už na webových stránkách či sociálních sítích, zaznamenávala si jména a čísla lidí, s kterými jsem měla pohovor absolvovat. Připravovala jsem se na nejčastější otázky, které se u pohovorů vyskytují, a hledala na ně co nejlepší a nejvhodnější odpovědi. Zkoušela jsem si i projev v angličtině a němčině nahlas, abych dokázala pak i ve stresu mluvit a povídat si s personalisty či vedoucími, managery, kteří si vybírali lidi do svých týmů.
Absolvovala jsem několik pohovorů a výběrových kol a chtěla jsem si najít co nejdříve práci, abych to měla už za sebou. V některých firmách se mnou absolvovali jenom klasický pohovor, kde mi pokládali otázky týkající se mě a mého životopisu. Jinde se mě vyptávali i na můj osobní život, jestli mám partnera, plánuji rodinu apod. Někde si mě chtěli hned vyzkoušet se vším všudy a absolvovala jsem i tříhodinové testování, po kterém následoval ještě pohovor. Každá firma měla zkrátka svou metodu, kterou si nejspíše vybrala na základě svých zkušeností s různými kandidáty a také toho, jak moc třeba za ty roky byli spokojení či nespokojení se zaměstnanci, které přijali.
První pracovní zkušenost
Nakonec jsem si vybírala mezi dvěma firmami, z nichž každá se mě snažila dostat na svou stranu. Nakonec jsem se rozhodla pro mezinárodní firmu, jelikož jsem chtěla procvičovat a rozvíjet své jazykové dovednosti a nabrat zkušenosti v korporátu. Druhé firmě jsem se omluvila a poděkovala za zájem. Po čase mi přišla ještě pozvánka, abych přišla k nim do firmy prostřednictvím emailu, na to jsem však nereagovala, jelikož už jsem podepsala smlouvu v té první. Jako čerstvý absolvent vysoké jsem byla natěšena a pyšná na sebe, jaké mám první opravdové zaměstnání. A nadšeně jsem líčila svým přátelům, rodině a známým, jak jsem spokojená a co vše se zde mohu naučit.
Již brzy jsem však poznala, že není vše takové, jaké se zdá. Na lidi v korporátu je vyvíjen veliký tlak, musejí zvládat spoustu věcí. I když jsem se snažila ze všech sil, abych dokázala, že na to mám, a i nadále jsem udržovala iluzi, jak je všechno super, tak jsem v hloubi duše cítila, že to není nic pro mě. Neměla jsem jisté své místo, nevěděla jsem, jaký den kdy a kde budu sedět, vedení se mě snažilo dostávat záměrně pod tlak, i když nemuselo a do práce jsem se těšila stále méně a méně. Ale i tak jsem se to snažila nevzdávat a vytrvat. Nechtěla jsem zradit jak sebe, tak i své přátelé, rodinu a známé, jelikož jsem jim pořád říkala, jak je vše skvělé, akorát je to náročné a není to snadné.
Nakonec jsem z práce po vzájemné dohodě odešla a mohu upřímně říci, že se mi hned druhý den, co jsem to vstřebala, ulevilo. Měla jsem v práci ráda některé kolegyně i akce, které se pořádaly, i výzvy, kterým jsem musela čelit. Ale nechtěla jsem někde zůstávat jen kvůli dobrému kolektivu a akcím. Cítila jsem, že musím dál. Teď zase tápu a hledám. Nevím, kam mě život zase zavede, ale jsem si jistá, že ať se stalo, co chtělo, byla to pro mě rozhodně dobrá zkušenost, z které mohu čerpat.
Naslouchání sama sobě
Dala jsem nakonec velkému městu po rocích, které jsem tam strávila, vale. A vrátila se zpátky do rodné vesnice. Uvědomila jsem si, že velké sdílené kanceláře nejsou nic pro mě, stejně tak práce pod velkým tlakem. A začala jsem si hledat práci v okolí. Zjistila jsem, že u nás v okolí příležitosti také jsou a rozhodně nejsou taky špatné. Také si užívám přírody a procházek, jelikož ve velkém městě jsem se cítila v bytě někdy trochu stísněně a ztraceně. Chybělo mi to, že mohu ze svého domova rovnou vyběhnout do přírody a nadýchat se čistého vzduchu. Také jsem si uvědomila to, že mi vyhovuje, když si s kolegy v práci mohu popovídat, a pak se věnovat své práci. Než přeskakovat z jedné činnosti na druhou a snažit se postačit extrovertním kolegům, jejichž slovní zásoba je snad nevyčerpatelná.
Nyní tedy absolvuji znovu proces hledání práce, držte mi palce, ať si najdu to pravou. Nicméně už teď jsem si odnesla ponaučení a vím, že práce ve velké sdílené kanceláři není pro mě, stejně tak velké korporáty a bytovky. Každý jsme nějaký a každému vyhovuje něco jiného. Také jsem si uvědomila, že musím myslet hlavně na sebe, abych byla spokojená a nezůstávat v práci či v nějakém městě jen kvůli určitým lidem. Jde hlavně o mě, abych byla spokojená a cítila se naplněně.
Pokud jste teď někdo na tom podobně jako já, tak Vám držím palce, ať najdete práci, ve které se budete cítit naplněně a která Vám bude vyhovovat. Stejně tak pro Vás, kteří se cítíte tak trochu ztraceně v životě jako já. Někdy se člověk musí ztratit, aby se znovu zase nalezl a uvědomil si svou podstatu a hodnotu. Tak se ztracení nebojte a vytěžte z něj maximum.