Jako introverti celý život bojujeme s předsudky okolí. Stojí nás to hodně energie. Především to neustálé přesvědčování o tom, že jsme na správném místě a žijeme se stejným zápalem jako ti ostatní. I já si prošla obdobím, kdy jsem musela obhajovat správnost své volby a neustále cítila potřebu dokazovat, že i my, introverti, můžeme vykonávat profesi, která si s námi jaksi zdánlivě protiřečí.
Introvertka herečkou?
Dneska už se tomu směju. Ano byl to šok. Pro celé mé okolí. Nikdo by si nepomyslel, že tohle klidné, tiché a introvertní dítě se bude chtít v budoucnu věnovat herectví. A že se mu to navíc i podaří. No co, uznávám, že cesta, kterou jsem si zvolila, není jednoduchá. Jako introverta mě od malička provázely různé situace, ve kterých jsem si nevěděla rady. Raději jsem poslouchala ostatní a myslela si své. I když jsem měla svůj názor, nechala jsem mluvit okolí. To jsou jen střípky z mozaiky, která začala utvářet mé pubertální období, a ze které jsem až v pozdní dospělosti dokázala utvořit sebevědomého člověka. Naučit se prosadit byl asi ten největší úkol, který přede mnou stál.
Rozdělování na extroverty a introverty nás provází od dětství. Asi jsme se všichni setkali s úsměvnými poznámkami typu: „To je šoumen, o něm ještě uslyšíme.“ Nebo naopak: „Proč si nehraješ s ostatními dětmi? Jsi pořád zavřený v pokojíčku.“ Možná proto se člověk uzamkne do své škatulky a má pocit, že některé věci jsou pro něj zapovězené. Jako malá jsem milovala svět knih. Bavilo mě rozvíjet příběhy a představovat si samu sebe ve smyšlených postavách. Můj svět, kdy jsem byla o samotě, byl vždy velmi bohatý, i když to na první pohled nebylo vidět. Také zažívám bouřlivé emoce – jen jsou skryty pod povrchem. Ale jsou tam! Možná že právě tahle okolnost mohla být skvělým základem pro budoucí kroky mého dospělého já. Protože, kde se můžete svlékat do kůže jiných lidí a prožívat jejich životy, než právě v divadle! To jsem samozřejmě ještě nevěděla, kolik dřiny a práce s vlastním (sebe)vědomím mě na téhle cestě čeká. Ale co bychom žili za život, kdyby byl jednoduchý.
Herectví jako terapie
Zpět ale k tomu, jak je možné, že se i introvert může stát profesionálním hercem bez výčitek? Tahle profese má jednu obrovskou výhodu. Herectví může fungovat jako terapie a jako úžasný návod, jak se právě s těmito vlastnostmi potkat, potřást si s nimi rukou a začít je mít rád. Díky herectví mám tak možnost rozumět sama sobě a souznět se svými vrozenými vlastnostmi, které neupozaďuji, ale naopak z nich dělám přednost. A že dneska moc nemluvím? A proč bych nemohla? Že se červenám, když se stydím? Ano, je to úsměvné, ale i s tím se stále potýkám – a přesto to neberu jako hendikep. Je spousta způsobů, jak se naučit pracovat sám se sebou, s vlastní trémou, strachem a obavami. Jen to chce čas. A potom si i jako introvert můžete užít pobyt na pódiu, proslov na meetingu nebo karaoke před plným barem. Nebo se profesionálně věnovat herectví.