o introvertech, značce Blaze.je a knížce Cíťa
Dobrý den, Lenko, děkujeme, že jste si udělala čas na náš rozhovor. Ráda bych se na úvod zeptala – jaká je vaše profese?
Původní profesí jsem grafická designérka. Většinu života pracuju na volné noze. A posledních 6 let ilustruju, píšu a vydávám svoje autorské knihy pod značkou Blaze.je. Tam musím obsáhnout mnohem víc dovedností i profesí, včetně marketingu, prodeje a prezentace. Což je pro mě jako pro introvertku velká výzva.
Jak jste se k vaší profesi dostala? Jaká byla vaše cesta?
Hlavním vzorem pro mě byl můj táta. Byl typograf, kaligraf a učil na Střední průmyslové škole grafické. Já tam taky studovala, ale bohužel jsem ho tam už nezažila. Zemřel, když jsem byla v prváku, v Palachově týdnu, v lednu 1989. Předal mi lásku ke knihám. Cítím potřebu pokračovat v jeho odkazu, možná i proto, že v mém životě po něm zbylo prázdné místo.
Když moje děti povyrostly, toužila jsem po letech na rodičovské pracovat na větším projektu. Napadlo mě vydat kreativní deník pro ženy, které přišly o miminko. Aby se ze své bolesti mohly vypsat a vykreslit. Rozhodla jsem se udělat na sešit sbírku na Startovači.
Nejtěžší moment byl tehdy vyjít ven do světa s tabu tématem a mojí křehkostí. Vystavit se kritice a nepřijetí. Ale nic takového nepřišlo. Naopak velká podpora mnoha lidí, hlubší smysl mojí práce i vnější úspěch.
A od té doby jdu cestou selfpublishingu – vydávání vlastních knih. Je to náročná cesta, ale silná vnitřní motivace i ohlasy mi pomáhají jít dál.
Jste autorkou knihy Cíťa, která má podtitul “Proč svět nutně potřebuje citlivé introvert(k)y” – co vás k napsání vedlo?
Cíťa je v pořadí moje třetí autorská knížka. Všechny jsou částečně mojí terapií. Zpracovávám v nich témata, která mě osobně oslovují a která současně rezonují ve společnosti a potřebují zviditelnit.
Když jsem pracovala na knížce Cíťa, četla jsem spoustu knih o introvertech a kreslila si různé situace, do kterých se vlivem své povahy dostávám. Taky prožitky z dětství a dospívání, kdy okolí nemělo pro moje senzitivní prožívání moc pochopení. Zároveň jsem se snažila do knížky dát to podstatné, k čemu jsem v životě došla. I vědecké poznatky o introvertním mozku a další zajímavosti. Že naše povaha může být dar, když se naučíme se sebou zacházet a jsme k sobě laskaví a trpěliví.
Jak se knížce daří? Jaké na ní máte reakce od čtenářů?
Daří se jí skvěle! Žije si už svým životem, který bych si nepředstavila ani v neodvážnějších snech. Asi zasáhla nějakou hlubší strunu a díky své jednoduché polokomiksové formě je srozumitelná širokému publiku. Dětem, teenagerům i dospělým. Doma i v zahraničí. Na podzim by měla vyjít v Itálii, příští rok v Číně, na Taiwanu a v Německu. V Číně o ni dokonce projevilo zájem 10 nakladatelů a na prodej práv probíhala aukce.
Vlastně mi to celé přijde jako životní vtip i zároveň zázrak. Když jsem svoje pochybnosti, stud a citlivost autenticky zpracovala do knihy, ukázalo se, jak to může být obrovsky cenné.
Jinak od čtenářek i čtenářů mám spoustu krásných reakcí. Od introvertů, že víc pochopili sami sebe. Od extrovertních rodičů, že konečně porozuměli svým introvertním dětem.
Jeden muž Cíťu koupil dceři. Začetl se a zjistil, že je o něm a tak obdaroval několika výtisky své blízké jako vysvětlení své povahy.
Obzvlášť mě dojalo, když mi napsala dívka z psychiatrické léčebny, že to je první knížka, co četla po dvou letech a že si ji na oddělení půjčují. A někteří dětští psychologové s knížkou taky pracují v ordinacích.
Když jste byla dítě – jak jste se vyrovnávala se svým introvertním nastavením?
V dobách komunismu na běžné základní škole to bylo hodně náročné. Můj hlavní pocit z dospívání byla osamělost. A touha zapadnout, nebýt vidět. Přála jsem si mít hroší kůži, aby se mě nic nedotýkalo.
Vlastně jsem se tehdy tak nějak „zakuklila“, abych to přečkala. Nevěděla jsem si rady se svými silnými emocemi, obracela je proti sobě a nenáviděla se. V té době mi hodně pomáhaly knížky. Kreativní ventily, kterými ze sebe intenzivní pocity dostat ven, jsem si našla až později.
Jako introvertka mám smysl pro detail, tudíž jsem perfekcionistka a mám silného vnitřního kritika, který mě v minulosti držel hodně zkrátka. A to mi přijde škoda.
Když jsem se na něj konečně „vykašlala“, věci se v mém životě daly do pohybu a přišel „kvantový skok“.
Co byste teď zpětně vzkázala současným dětem a mladistvým?
Nebojte, mít introvertní povahu je normální. Váš mozek je jen citlivější na dopamin, tím pádem se rychleji zahltí.
Pro introverty bývá nejnáročnější dětství a dospívání. Trvá to, ale časem to bude lepší. Možná si přijdete, že nezapadáte a stojí vás hodně sil se předělávat. Než přijdete na to, že to „divné“ ve vás může být vaše obdarování.
Pomáhá hledat vlastní tvořivou cestu a dovolit si být sví. Najít si svůj „kmen“.
Tím, že jsou introverti uzavření, vzájemně o sobě neví. Přitom je jich třetina až polovina lidstva.
Mrkněte na tohle krátké video o introvertech. Mě teda úplně „dostalo“. Je to představení z dramaťáku na jedné ZUŠce na motivy mojí knížky. Ale dostalo úplně jiný rozměr skrze osobitý vklad hereckého souboru: https://youtu.be/nnQyQ3795mQ?si=VvyRrLVIl6OLlEW2
Jo, a taky si přečtěte Cíťu 🙂
V čem spatřujete výhody introvertů? Na co by mohli být právem víc hrdí?
Spousta z nás je hodně kreativní a inovativní. Přemýšlíme do hloubky a v souvislostech. Jsme vytrvalí a svědomití.
Zhruba 80 % introvertů je i tzv. vysoce citlivých, vyznačujících se velkou vnímavostí, intuicí a empatií.
Tyto vlastnosti jsou pro řešení současných i budoucích problémů světa obrovsky důležité.
Dokonce i mezinárodní výzkum PISA, který zkoumá vzdělávání ve školách, se letos poprvé zaměřil i na kreativitu. Doufám, že podpora kreativity, introvertních a citlivých dětí se dostane i do českých škol.
Jste ráda, že jste introvert? A případně proč?
Jsem ráda, že se znám. Jsem vděčná, že vidím svoje introvertní senzitivní dary a už je většinou nepovažuju za slabost a divnost.
Vyhovuje mi jít svým pomalým tempem, které si řídím sama. Někdy se rychle přetížím a potřebuju si odpočinout. Jindy při práci cítím velké napojení a „flow“ a jde mi vše úžasně od ruky. Je fajn dovolit si nepodávat konstantní výkon. To ale v případě mých dlouhodobých kreativních projektů někdy nejde.
Když se porovnávám, vidím co všechno nevydržím a nezvládnu. To mi nepomáhá. Je úlevné se se svojí povahou smířit. A dávat si výzvy, ale ve svém čase. Je to takové neustálé hledání rovnováhy, trpělivosti a laskavosti.
Čemu dalšímu se teď věnujete? Na co se můžeme těšit?
V červnu proběhla crowdfundingová kampaň na Doniu na moji další knížku Máma s tátou už nejsou spolu. Je to napůl knížka, napůl kreativní deník pro děti a dospívající, kterým se rozvádí rodiče. Knížku jsem vytvořila na základě osobní zkušenosti z dětství, co bych tehdy potřebovala slyšet, zažít, číst… Ptala jsem se ale i dětí a rodičů, psychologů. Přečetla spoustu knih na tohle téma.
Chtěla jsem udělat nějakou emoční mapu, jak tím projít a neztratit se. Věřím, že tvořivost může v těžkých chvílích uzdravovat a pomoct ve vzájemné komunikaci o náročných tématech.
—————-
Lenka Blaze
Grafická designérka, která kreslí, píše a vydává autorské knihy na pomezí komiksu a populárně-naučné literatury pod značkou Blaze.je. Věnuje se tabuizovaným tématům, jako je například rozvod, ztráta miminka či menstruace. Kromě toho vytvořila i knihu CÍŤA – proč svět nutně potřebuje citlivé introvert(k)y, která byla nominovaná v knižní soutěži Zlatá stuha a vyjde v Itálii, Číně, na Taiwanu a v Německu. Na podzim také vychází její nová knížka MÁMA S TÁTOU UŽ NEJSOU SPOLU pro děti a dospívající, kterým se rozvádí rodiče.
Lenka byla aktuálně nominovaná do soutěže ŽENA ROKU 2024 v kategorii Žije svou prací. I když se nerada zviditelňuje, bude vděčná za každý váš hlas, který pomůže být vidět důležitým tématům v jejích knížkách.
Do 27. srpna je možné hlasovat na webu https://zenaroku2024.jenprozeny.cz/hlaso…/zije-svou-praci/. Posílat můžete jeden hlas za 24 hodin. Díky za podporu!
—
CHCETE dostávat další naše články a inspiraci?
Přihlaste se k odběru a my vám pravidelně pošleme náš newsletter – ZDE.