o psaní poezie, poetické prózy a o knížce Jen tak.
Ahoj Báro, děkujeme, že sis udělala čas na náš rozhovor. Ráda bych se tě na úvod zeptala – jaká je tvoje profese?
Jsem básnířka a učitelka.
Jak jsi se k ní dostala? Jaká byla tvoje cesta?
Jsou to dvě různé cesty, a přece se hodně prolínají. U spisovatelské dráhy to vnímám tak, že jsem si psaní nevybrala, ale že si psaní vybralo mě – odmalička mám silnou potřebu psát, jsem až posedlá slovy a když mě něco napadne, musím si to zaznamenat. S učitelstvím je to jinak – a zároveň není. Že chci učit, to jsem zjistila až v dospělosti. Ale zpětně si vzpomínám, že už jako malá jsem si hrála na učitelku. Byla jsem zvídavé dítě, všechno mě zajímalo a ráda jsem pak poučovala okolí. To mi zůstalo doteď. Zvídavost – i to poučování (smích).
Jsi autorkou několika knih, můžeš nám o nich říct víc? Co tě k napsání vedlo?
Píšu poezii a poetickou prózu. V průběhu let 2018–2024 jsem vydala šest knih. První se nazývá Destilace a je to kniha s těmi nejkratšími střípky, tedy s těmi nejvíc „vydestilovanými”. Druhá kniha, Na hraně, je nejrozsáhlejší. Obsahuje pět kapitol, které v básních vyjadřují různé fáze vztahu, lásky a vnitřního vývoje. Třetí sbírku jsem pojmenovala (Že)nám a je věnovaná nám – ženám. Čtvrtou publikaci s názvem Texty jsem vydala krátce poté a je to kniha poetické prózy neboli „textů” (jak já tomu říkám nejraději). V knize oslovuju čtenáře ve 2. pádě singuláru jako „Ty”, proto ten název – tex-TY. Předposlední kniha je drobná, vlastně nejmenší. Nazývá se Dialogy a popsala bych ji jako rozhovory z mé hlavy i z jiných světů.
Minulý měsíc, tedy v červnu, jsem vydala svou poslední knihu Jen tak. Je to tři roky od vydání Dialogů a cítila jsem se, jako bych vydávala knihu poprvé. Možná i proto mi připadá má poslední kniha podobná té první – jako bych začínala nový cyklus vydávání své tvorby.
Jak se tvým knížkám daří? Jaké na ně máš reakce od čtenářů?
Mým knihám se daří výborně, ačkoli já sama mám problém je propagovat, protože se hned cítím, jako bych je někomu vnucovala. Učím se přijmout, že pokud se mě na moje knihy někdo ptá, má o ně zájem a chce ode mě o nich něco slyšet – a není to jen zdvořilost, na kterou taktéž zdvořile, stručně a trochu nervózně odpovím, než odvedu hovor jinam. Od čtenářů mám veskrze pozitivní zpětnou vazbu, za což jsem velmi vděčná a připomíná mi to, že sdílet svoje myšlenky se světem má smysl. Nezajímají mě ani tak pochvaly nebo obdivná slova, jako spíš poděkování a pocit spojení. Nejvíc mě těší, když mi někdo řekne nebo napíše, že díky mým básním si něco uvědomil, že ho moje verše oslovily, že mu má slova nějak pomohla. Všech pět knih, které jsem vydala před Jen tak, se v prvním nákladu vyprodaly, u většiny jsem dělala dotisk. Ale stejně jsem nervózní, když novou knihu vydávám. Úspěch není stálá záležitost. A já si vážím toho, že si lidé mé knihy stále kupují a čtou slova, která píšu. Vážím si samozřejmě i všech, kdo čtou mé básně na Instagramu, ale ti, kteří si kupují mé knihy – těch si vážím nejvíc. To jsou lidi, díky kterým můžu dál dělat to, co dělám.
Když jsi byla dítě – jak jsi se vyrovnávala se svým introvertním nastavením?
To je velmi zajímavá otázka. Z dnešní perspektivy to vnímám tak, že jsem s tím neuměla pracovat. Neznala jsem se. Tlačila jsem se do věcí, které mi byly nepříjemné, protože takhle je to přece „normální“. Vždycky jsem se chtěla cítit víc „normální“. Nikdy jsem se tak necítila. Byla jsem hodně odpojená od svých potřeb a pocitů a pak jsem nechápala, proč si připadám vyčerpaná, proč mám celý život problém se spaním, proč se necítím dobře ve své kůži. Odpověď je vlastně jednoduchá – protože já v té kůži nebyla.
Co bys teď zpětně vzkázala současným dětem a mladistvým?
Vaše okolí vám bude říkat, co je pro vás správné. Vyslechněte to a pak se podívejte do sebe. Pokud to neodpovídá tomu, co slyšíte uvnitř, není to pro vás to správné. Nikdo to nemůže vědět líp než vy. To hledání je na vás. Ta zodpovědnost je na vás. Ale je to taky dobrodružství. Zkoumání – a padání. A další zkoumání. Užijte si tu cestu. A nikdy nepřestaňte hledat.
V čem spatřuješ výhody introvertů? Na co by mohli být právem víc hrdí?
Jako obrovskou výhodu vnímám například to, že nevím, co je to nuda. Mám tak bohatý vnitřní život, že se nikdy nenudím, protože i když nemám vnější podněty, stále mám spoustu podnětů vnitřních. Nevýhoda samozřejmě je, že mě pak vnější podněty snadno zahltí. Ale až nedávno, když jsem četla knihu 13 Things Mentally Strong People Don’t Do, mi došlo, jaké je to pozitivum, že mi nevadí být sama. Nikdy mě nenapadlo přemýšlet nad tím jako nad výhodou; připadalo mi to jako samozřejmost – každý přece zvládne být sám. Ale někteří lidi si to neužívají a ze samoty utíkají. Já z ní neutíkám. A rozhodně si ji užívám.
Právě tyhle dvě věci – lásku k samotě a bohatý vnitřní život – považuju za základní předpoklady svého psaní. Jsem trochu samotář. A taky pozorovatel.
Jsi ráda, že jsi introvert? A případně proč?
Na tuto otázku chci hned odpovědět: ANO! Zbožňuju introverty a nedokážu si představit, že bych tak bohatý vnitřní život neměla. Ale zároveň vím, že během špatných dnů ve mně vyvstávají různé hluboko zakořeněné výčitky, stud, pocit neschopnosti; a to si pak přeju být jiná, než jsem. Proč nedokážu pohotově reagovat na to, co říkají ostatní? Proč mám problém vnímat, co se děje ve vnějším světě, když se ponořím do toho vnitřního? Proč toužím být ve velkých skupinách kamarádů, když se v takových počtech lidí hned cítím vyčerpaně? Je těžké vzdát se představ, které o sobě máme, ale je to jediná cesta k tomu, abychom se přijali takoví, jací jsme. Takže ano, jsem ráda, že jsem introvert – a to prostě proto, že taková jsem a učím se to přijmout. Jiná už nebudu.
Čemu dalšímu se teď věnuješ? Na co se můžeme těšit?
Psaní! Stále se věnuju psaní. A těšit se můžete na další knihy. Já se budu těšit spolu s vámi.
———
Bára Vencálková (*1995, Brno)
Bára je spisovatelka a učitelka žijící v Praze. Studovala historii a filosofii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a magisterské studium absolvovala na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Ráda si zpívá, hraje na klavír a ukulele, rozšiřuje svoji knihovnu (stejně jako své obzory), přemýšlí, běhá, hraje volejbal a tenis. Ráda žije. Čte. A především – píše.
—-
CHCETE dostávat další naše články a inspiraci?
Přihlaste se k odběru a my vám pravidelně pošleme náš newsletter – ZDE.