O tom, jaké to je být herečkou, když jste introvertka.
Dobrý den, Annette, děkujeme, že jste si udělala čas na náš rozhovor. Ráda bych se na úvod zeptala – jaká je vaše profese?
Jsem herečka, vystudovala jsem gymnázium a pak odešla na DAMU na činoherní herectví. Prošla jsem velkou oklikou přes několik divadelních angažmá zpět do mé rodné Prahy, kde žiji. Věnuji se nejen divadlu, ale i filmu, rozhlasu a dabingu.
Jak jste se k ní dostala? Jaká byla vaše cesta?
V prvé řadě pocházím z umělecké rodiny. Dostala jsem koktejl z obou větví, takový mix výtvarna, divadla a hudby. Rozhodnutí zkusit štěstí na DAMU přišlo ale až s posledním ročníkem na gymnáziu. Dostala jsem se napoprvé, což nikdo nečekal a pro mě tím začala dlouhá cesta hledání sebe sama. Vždycky jsem chtěla dělat hlavně divadlo, proto jsem na fakultu šla. Prošla jsem několika divadly (Příbram, Brno, Ústí nad Labem, Praha). Ale v poslední době se to pomalu mění a otevírají se mi dveře do filmového světa. Za to jsem moc vděčná.
Hrála jste v několika seriálech a filmech (jednu z hlavních rolí ve filmu Přišla v noci). Při natáčení se na place pohybuje spousta lidí. Jak to zvládáte?
Stále se učím. V českých hereckých školách není žádný předmět jako “filmová průprava”, takže se všechno musíte naučit za pochodu. Zpočátku to byl obrovský stres a já s tím vůbec neuměla pracovat. Dnes už vím, jak je důležité vytvořit si svůj vlastní prostor, nějaký kout, kde můžete být sama, zasoustředit se, odpočinout nebo se učit text. Když je okolí vnímavé a profesionální, takové místo vám dopřeje. Samozřejmě velké plus je dobrá parta kolem, se kterou vám natáčení rychleji ubíhá.
Myslíte si, že je váš přístup k herectví jiný než u herců extrovertů?
V přístupu k herectví jako takovému určitě ne. Oba tábory chtějí dojít k tomu samému cíli – vytvořit důvěryhodnou postavu, která jedná pravdivě a je živá. Rozdíly ale určitě cítím právě v té konkrétní herecké práci, v přístupu. Jak na postavě pracujeme, jaké nám vyhovují podmínky během zkoušení, jak fungujeme v kolektivu. Je ale třeba říct, že se to asi nedá úplně kategorizovat na dva tábory, těch přístupů a postupů je více a spíše se jedná o herecké metody. Více ten rozdíl mezi introverty a extroverty vnímám v rovině mezilidských vztahů a obecně v postavení jedince v kolektivu.
Když jste byla dítě – jak jste se vyrovnávala se svým introvertním nastavením?
Pamatuji si, že jsem hodně vnímala rozdíly mezi spolužáky, mezi těmi, kteří jsou takzvaní šašci třídy a těmi, co sedí stranou a vše pozorují. Tehdy jsem patřila do té druhé skupiny a vadilo mi to. Taky jsem chtěla, aby mě bylo všude plno, aby se mnou chtěl každý kamarádit, abych na všechno měla rychlou odpověď. Trvalo mi v podstatě až do dospělosti, než jsem pochopila, že jsou věci, které úplně neovlivníme a za které se na sebe nesmíme zlobit. Začala jsem na sobě vědomě pracovat, stálo to velké úsilí, ale zlepšilo se to. Posouvání hranic a vystavování se nekomfortu je pro mě celoživotní téma.
Co byste teď zpětně vzkázala současným dětem a mladistvým?
Asi nic, co by ještě neslyšeli. Buďte na sebe hodní, buďte vnímaví ke svým pocitům, obavám a potřebám. Tlak společnosti je obrovský, ani já, třicátník, nejsem každý den v pohodě, i já bojuju se svými úzkostmi. Pěstovat zdravé sebevědomí je také asi klíč k tomu být trochu nad věcí a umět rozlišit, co je pro mě důležité a co vypustím druhým uchem ven. Dospívání je strašně těžké období. Dobré je ale si uvědomit, že ty odpovědi přijdou, jen je třeba čas.
V čem spatřujete výhody introvertů? Na co by mohli být právem víc hrdí?
Odjakživa jsem byla pyšná na to, že lidé, kterými se obklopuji, jsou opravdoví přátelé. Na celý život. Není jich zas tak moc, ale jsou to ryzí vztahy. Takže myslím, že budování vztahů je pro introverty téma číslo jedna. A když už se někomu otevřou, dávají najevo, že tomu člověku opravdu věří a že to platí i obráceně. Myslím, že jsou velkým přínosem pro společnost, protože přece jen raději poslouchají, než mluví, a proto jsou skvělými terapeuty, psychology, spisovateli nebo vědci.
Jste ráda, že jste introvert? A případně proč?
Dneska už ano. Jsem to já, nechtěla bych být jiná. Mám jisté kvality, které nejsou na první pohled vidět. Umím naslouchat, lidé se mi svěřují nebo se u mě vypovídají. Vážím slova. Jsem velice klidná a ráda pozoruju svět kolem sebe. Do ničeho se moc nevměšuji, sleduji, jak se chovají ostatní, jak se projevují, všechno je pro mě inspirace, kterou si ukládám do paměti. Samozřejmě narážím na předsudky nebo nevýhody svého chování. Často to totiž vypadá, že mě to třeba nezajímá nebo nemám názor. Ale tak to opravdu není. Miluju debaty, ale lépe se cítím v diskuzi jeden na jednoho než před velkou skupinou lidí.
Čemu dalšímu se teď věnujete? Na co se můžeme těšit?
Jsem v osmém měsíci, takže se aktuálně těším na nový přírůstek. Myslím, že se mi teď obrátí život trochu vzhůru nohama, takže vlastně čekám, jaké změny přijdou a jak na ně zvládnu reagovat. Čtenáře ale určitě zvu k projektům, které jsem stihla do této doby.
Na Štědrý večer poběží nová pohádka ČT Tři princezny, ve které jsem se sice jen mihla, ale byl to pro mě nádherný zážitek. Také bych chtěla pozvat k poslechu rozhlasové hry Šum od Jana Vejnara, kde ztvárňuji ústřední partnerskou dvojici s hercem Viktorem Kuzníkem. Do éteru půjde v lednu na Českém rozhlase. A doufejme, že brzy přijdou nové projekty a že se také vrátím do divadla.
———–
Annette Nesvadbová
Vystudovala činoherní herectví na DAMU a po absolutoriu prošla několika divadelními angažmá. V posledních letech jste ji mohli vidět v Činoherním studiu v Ústí nad Labem, v Divadle v Řeznické nebo Meetfactory, a také jako ústřední postavu Anety ve filmu Přišla v noci. Žije v Praze, ráda hraje na klavír a zpívá.
———–