Míváte noční můry? Já jo.
Kromě hororových výjevů, nadpřirozených bytostí a vrahounů, se mi do snů vkrádají i situace, kdy stojím úplně sama uprostřed místnosti, kouká na mě stovka lidí a já nevím, co mám dělat. Zní to jako banální situace, která se může stát každému. Jenže v mém případě jde o konkrétní vzpomínky na herecké improvizace. Stojím na velikém jevišti v boďáku světla, úplně zpocená a kolem mě nikdo, kdo by mě zachránil. Vím, že musím něco říct, ale místo toho tam stojím, pozoruju diváky a oni pozorují mě.
Co je improvizace?
Pojďme si říct, co to vlastně improvizace je. Každý to známe z běžného života. Improvizujeme denně na bázi běžných činností. Během vaření, když nám dojde potřebná surovina, po cestě do práce, na nákupech, na dovolené. Když něco nevychází podle plánu, přichází na řadu naše fantazie, aby nás z toho jakýmkoliv způsobem vyhrabala. Improvizace na jevišti se podobá té v běžném životě tím, že čím větší fantazii máte, tím se vám lépe povede. Ideálně byste si měli připadat jako dítě ve velké herně, které jedná tady a teď, zbytečně nepřemýšlí a k tomu má touhu něco (se) předvádět. V podstatě jde o to nastolit si v hlavě kód „jdu si hrát“ a „všechno je dovoleno“. Nepřijde vám tahle obrovská svoboda svazující? Mě naprosto.
Když jsme měli na DAMU předmět, ve kterém měla hlavní slovo improvizace, bylo mi blbě několik dní předem. Odjakživa tuto disciplínu nevyhledávám, upřímně se vždy omlouvám, že tohle pro mě není. Tehdy ale nebylo zbytí. Začínali jsme jednoduchými věcmi jako přelézt různými způsoby imaginární natažený provázek nebo vejít do místnosti sto krát jinak. To ještě celkem šlo, byla to spíš pohybová záležitost. Časem se ale přidalo slovo a improvizovaný dialog a tady se mi začal svírat žaludek.
Víte, být na herecké škole není jen o tom udělat vše správně, ale především právě o vaší fantazii, výjimečnosti a originalitě. Ale já cítila, že nejsem tak rychlá a bystrá jako ostatní. Dobře je mi právě v naslouchání, v pozorování, v pomalé a důkladné práci krok za krokem, ale slovy obecně šetřím. Když se k tomu přidal tlak pozorujících a nervozita, můj mozek přestal fungovat. Prostě se vypnul. Když nemám pevné mantinely, začne mi hlava jet na sto padesát procent, až se dočista přehřeje. Jsem overthinker. Tak moc se zamotám do svých myšlenek, hypotéz a variant, že neudělám nic. I „nevím“ v improvizaci něco znamená, ale většinou je to ta nejhorší varianta pro hereckého kolegu, který čeká na vaši reakci. Cítila jsem jenom obrovské trapno a chtělo se mi pryč.
Nastavení hranic jako pomoc a ochrana
Časem jsem vyřešila svůj problém s improvizacemi po svém. Potřebuju znát předem kolegy, okolnosti, připravím si nějaké hypotetické situace předem. Postavím svoje hranice a chráním tím sebe sama. Obdivuji všechny, kteří se baví hraním her ve stylu Partičky a dokáží se u toho cítit svobodní a tvůrčí. Určitě to v sobě chce mít velkou dávku extrovertismu, bystrou a rychlou mysl – to je vždy velká výhoda. Já raději tvořím jinak – s pevnými hranicemi, ve kterých se teprve cítím svobodná. Dává mi to pocit bezpečí a s tím mi roste i chuť tvořit a hrát si.
Každý cítí svou vnitřní sílu v něčem jiném, je důležité to „něco“ najít a pěstovat to. Kdo říká, že musíme být všichni stejní? Pokud se i vám svírá žaludek z toho, že ztratíte slova před svými diváky, nebojte. Zkuste programovat hlavu několik dní předem. Jste velké dítě, které si jde hrát na hřiště. Když vám někdo ukradne hračku, můžete nalít vodu do písku a postavit hrad. Věřím, že se i vám podaří posunout své hranice a obelstít svého introverta, který by se nejraději zašil do kouta a pozoroval toho samotného herce uprostřed jeviště.