Nebo jsem se jím stala v průběhu života?
V rámci svého seberozvoje a sebepřijetí jsem narazila na spoustu článků, názorů, rozhovorů a videí, kde bylo téma introverti hojně rozebíráno. Někteří autoři se přikláněli k tomu, že introvertem se člověk nerodí, ale stává se jím v průběhu let díky prožitým traumatům, vlivem prostředí, kde vyrůstal, zkrátka vlivem okolností, které ho formovaly. Autoři dále uváděli, že pro přežití je nezbytné, aby byl člověk extrovertní a patřil k nějaké skupině. Je to zkrátka tak evolučně dané. Člověk je tvor společenský. A i v říši zvířat si můžeme všimnout, že osamocené kusy hynou a stávají se obětmi dravců.
Názory na introvertní nastavení
Setkala jsem se i s názory, které nebyly zase tak drastické. Někteří autoři se přikláněli k tomu, že to může být dané i geny. Zkrátka se s tím narodíme. Určitě můžeme s tímto nastavením pracovat a rozvíjet se. Samozřejmě také existuje škála introvertnosti, každý se můžeme samozřejmě nacházet někde jinde. Někdo může být velmi uzavřený člověk, jiný se nachází někde uprostřed (mezi extroverzí a introverzí), někdo může být přímo extrovert. Nicméně že by byl někdo na samém okraji introverze nebo extroverze je velmi vzácné a jsou to spíš příklady, které bývají označovány jako extrémy.
Škatulkování lidí
Někteří lidé jsou považováni za samotáře. A mnoho lidí tak předpokládá, že určitě mají nějaký problém, museli prožít něco tragického, neboť vůbec nevyhledávají společnost lidí. Ano, je možné, že se jim mohlo stát něco, co je hluboce poznamenalo. Ale také je dost možná pravděpodobné to, že jim jejich nastavení a přístup k lidem vyhovuje. A ke štěstí jim stačí například jejich zájmy či záliby nebo práce, která je naplňuje a ve které našli smysl.
Někdy mi přijde, že když lidé nemohou určitého člověka zařadit do nějaké škatulky, tak jim to vrtá hlavou a tvoří mu příběh, který by jim pomohl ho lépe pochopit. Někteří lidé se o to ani nesnaží, a tak daný jedinec dostává přezdívky typu „podivín“ apod. Ze své vlastní zkušenosti vím, že lidé, kteří bývají ostatními označováni některými hanlivými výrazy, jsou ve skutečnosti úžasní lidé, kteří umějí být sami sebou, mají názory, které si umějí adekvátními názory obhájit, a mají i zajímavé koníčky a svou přítomností nás mohou obohatit. Určitě stojí za uvážení, pokud takového člověka někdy potkáte, automaticky ho neškatulkovat, může vás setkání s ním i příjemně překvapit. Uvědomuji si však, že vyhnout se hodnocení a soudům není vždy jednoduché a děláme to pravděpodobně všichni. Myslím si však, že bychom se měli snažit být k druhým lidem shovívavější, protože každý máme jak své přednosti, tak i nedostatky.
Jaká jsem já?
Sebe bych aktuálně zařadila mezi společenského introverta. Mám ráda společnost, ale zároveň potřebuji strávit i určitý čas o samotě. Pokud se cítím naladěna, tak zvládnu komunikovat a oslavovat i cizí lidi. Pokud se cítím příjemně a uvolněně, dokážu se lidem otevřít i v cizím, pro mě neznámém prostředí. Záleží na různých okolnostech. Jsem vnímavý člověk, takže dokážu nasát pocity lidí i danou atmosféru. Někdy to pro mě není proto úplně snadné se s tolika pocity vypořádat.
Dříve bych se pravděpodobně popsala jako uzavřený, velmi plachý introvert. Bylo to dané také událostmi, kterými jsem si v životě prošla. A musela jsem na sobě dost pracovat, abych dokázala znovu obnovit svou víru v lidi a abych našla sílu a energii jít dál za tím, po čem jsem vždy toužila a co jsem chtěla.
Nebylo to vždy jednoduché, dopředu mě hnala víra po životě, který chci mít. A i když občas některé věci beru jako samozřejmost, uvědomuji si, že před pár lety bych nikdy nevěřila, že je mohu mít nebo že některé věci mohu vůbec dokázat. Proto bychom neměli brát věci, které aktuálně máme, za samozřejmé. Můžeme totiž o ně kdykoliv přijít. Měli bychom být za ně vděčni a ocenit, co už všechno máme. Samozřejmě, pokud budeme moci mít ještě více skvělých věcí, tak je to jedině dobře. Ale nikdy nezapomínejme na to, co už máme!